Podle rozboru českého klimatologa Jiřího Svobody měly erupce islandské sopky Eyjafjallajokull proběhlé v květnu spíše mírný průběh a také prachové mračno v tété době nedostoupilo velké výšky. Během týdne došlo v prostoru vulkánu k sérii slabších otřesů (magnitudo vesměs 1,5 až 2,2) v hloubce 18 až 23 km, později v hloubce 5 až 12 km pod povrchem. V této souvislosti se tedy výraznějších změn v průběhu počasí zatím nemusíme obávat.

Podle statistiky mezinárodního vulkanologického centra International Volcano Research Centre proběhla od roku 2000 do roku 2010 ročně plošně na zeměkouli erupční aktivita u 47 - 66 sopek. Nejnižší počet 47 sopek s erupční aktivitou byl evidován v roce 2003. Nejvyšší počet, 66 sopek s erupční aktivitou, nám přinesl rok 2008.

Z níže uvedeného přehledu erupční aktivity sopek v roce 2010 je patrné, že nejmenší erupční aktivita byla zaznamenána na Evropském kontinentu, přičemž aktivita všech evropských vulkánů je v poměru s činností sopek v Indonésii či Japonsku nízká.
V roce 2010 bylo evidováno 43 vulkánů s erupční aktivitou, a to rozmístěných po celém světě:

Antarktida:

stratovulkán Mount Erebus na Antarktidě;

Tichý oceán:

stratovulkány Karymskij, Ševeluch a Ključevskij na Kamčatce;
štítová sopka Kirišima a stratovulkány Miyake-jima, Suwanose-jima, Sangay a Sakura-jima v Japonsku;
štítová sopka Kilauea na Havajských ostrovech;
lávový kužel Bagana v Papua-Nová Guinea;
stratovulkán Ulawun v Nové Británii;
lávový kužel Bagana v Papua-Nová Guinea;
stratovulkán Mayon na Filipínách;

Středoamerický kontinent a Karibik:

komplexní vulkán Pacaya a stratovulkány Santa Maria a Fuego ve Guatemale;
stratovulkány Poas, Areal a Turrialba na Kostarice;
stratovulkán Concepcion v Nikaragua;
stratovulkán Soufriere na ostrově Montserrat v Karibském moři;

Jihoamerický kontinent:

komplexní vulkán Galeras a stratovulkán Nevado del Huila v Kolumbii;
stratovulkány Reventador a Tungurahua v Ekvádoru;
stratovulkány Plachón-Peteroa a Chaitén v Chile;

Africký kontinent:

štítová sopka Nyamuragira v Kongu;
stratovulkán Ol Doinyo Lengai v Tanzánii;

Indonésie:

komplexní vulkán Dukono a stratovulkány Semeru, Batu Tara, Rinjani v Indonésii;

Indický oceán:

štítová sopka Piton de la Fournaise na ostrově Reunion;
stratovulkán Barren na Andamanských ostrovech;

Evropský kontinent a Atlantský oceán:

stratovulkán Stromboli v Itálii;
štítová sopka Etna na Sicílii;
stratovulkán Eyjafjallajokull na Islandu.

Za jednu z největších a nejaktivnějších sopek na světě se považuje Piton de la Fournaise, místním obyvatelstvem nazývaná „Le Volcan“, nacházející se na ostrově Reunion v Indickém oceánu. Právě tento vulkán o sobě dal vědět erupcí i v letošním roce. Sopku aktivně monitoruje pozorovací laboratoř Bourg-Murat, založená v roce 1978 na severozápadním úbočí této štítové sopky. Sopečné erupce se staly častým turistickým cílem na tomto ostrově.

Přehled názvů:

Štítová sopka

Ploché a rozlehlé štítové sopky jsou prostorově rozsáhlá souměrná tělesa s charakteristickým tvarem, jejichž základna dosahuje rozměrů od několika kilometrů až po stovky kilometrů v průměru. Jejich výška dosahuje většinou 1/20 jejich šířky, sklon jejich svahů je pouze cca 2-3 stupně. V prostřední části tělesa se často nachází útvar, u něhož se svahy zvedají rychleji, až pod úhlem 10 stupňů. Mezi jednotlivými štítovými sopkami existují rozdíly. Havajské jsou velice rozlehlé, okolo tisíce km3 a jsou tvořeny velkým množstvím materiálu. Islandské jsou naopak menších rozměrů, cca 15 km3 a jsou tvořeny malým množstvím materiálu. Galapágské mají daleko příkřejší svahy, cca 10 stupňů. Název „štítové sopky“ je odvozen od vzhledu vulkánů, tvar tělesa připomíná otočený štít antických bojovníků.

Stratovulkán

U stratovulkánů je charakteristické střídané navrstvení hornin a málo tekuté lávy, což vytváří štíhlý kužel s vrcholovým kráterem. Mezin nejznámější stratovulkány patří sopky v Evropě, např. Etna, Vesuv a Stromboli. další naleznete např. na Kanárských ostrovech, na Tenerife, Pico de Teide.

Kaldera

Kaldera je geologický termín, popisující destruktivní tvar stratovulkánu v podobě kotlovité prohlubně tvaru kráteru o průměru několika kilometrů až desítek kilometrů. Název „kaldera“ pochází ze španělštiny, kde slovo „caldera“ znamená v překladu „kotel“.